Češi v Lublani

Projekt je spolufinancován Slovinskou republikou a Evropskou unií z Evropského sociálního fondu

Češi v Lublani

Kde nechali Češi svou stopu v Lublani?

Udělejte si s námi procházku po Lublani
a objevte stopy, které zanechali úspěšní Češi.

1. Havlova lavička

Václav Havel
spisovatel a 1. český prezident

Jože Plečnik
Slovinský architekt,
který působil v Lublani a Praze

Víte, že na počest Václavu Havlovi postavilo sdružení Amnesty International a magistrát města Lublaně v roce 2018 Havlovu lavičku podle návrhu českého architekta a umělce Bořka Šípka?
Nachází se v Severním lublaňském parku (vedle nádraží). Jedná se o lavičku vyrobenou ze dřeva a mědi s dvěma křesly, která jsou postavena naproti sobě, mezi nimi kolem kmene lípy stojí stůl, na němž je napsáno Havlovo motto: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“

Víte, že český prezident Václav Havel označil slovinského architekta J. Plečnika za architekta nové demokracie? Plečnik zanechal významnou stopu na Pražském hradě během rekonstrukce ve 20. letech 20. století, která probíhala na objednávku prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka?
Právě Bořek Šípek byl prvním architektem, který prováděl úpravy na hradě po téměř sto letech, od doby, kdy se rekonstrukcí zabýval Plečnik.

Víte, že Severní městský park Navje se skládá z funkčně velmi různorodých částí: vzpomínkového parku s pavilonem, promenády a dětského hřiště?
Vzpomínkový park Navje byl podle návrhu Jože Plečnika a Iva Spinčiče vybudován v letech 1937 a 1938, nachází se v něm tzv. arkádový „Slovinský panteon“, postavený v klasicistním slohu, na konci parku stojí čtyři Plečnikovy sloupy a od roku 2001 má status památky státního významu. Městský hřbitov, který zde byl od 18. století, byl přemístěn na hřbitov Žale, který architektonicky zpracoval opět Jože Plečnik.

PRO ZVĚDAVCE

Václav Havel se narodil 5. 10. 1936 v Praze do zámožné a vlivné rodiny, po roce 1951 však měl problémy se získáním formálního vzdělání. Po dvouleté vojenské službě pracoval jako divadelní technik a dálkově vystudoval divadelní fakultu Akademie múzických umění, kterou absolvoval v roce 1966. Začal psát vlastní dramata, jeho prvním dílem byla jednoaktovka »Rodinný večer« a první známější hrou „Zahradní slavnost“, která se zaměřuje na problematiku třídní společnosti a život mezi realitou a fantazií. Na koci roku 1968, po násilném ukončení pražského jara, byly všechny Havlovy divadelní hry zakázány a byl mu také znemožněn odchod ze země. Proto se Havel ještě více politicky angažoval a kvůli odporu proti režimu byl několikrát vězněný. Ve vězení psal divadelní hry a eseje, které odrážely jeho názory. Po politických změnách v roce 1989 se stal posledním československým prezidentem, a pak i prvním prezidentem samostatné České republiky. Po prvním roce v této funkci mu byla udělena cena za svobodu (Prize For Freedom od Liberal International).

Kontakty mezi Českou republikou a samostatným Slovinskem se rozvíjely také v oblasti společných kulturních styků. Na konci května 1996 slovinský prezident Milan Kučan a český prezident Václav Havel zahájili výstavu s názvem „Jože (Josip) Plečnik – architekt nové demokracie“. Na vernisáži vystoupila slovinská filharmonie a lublaňský smíšený komorní sbor Ljubljanski madrigalisti. Na výstavě bylo kromě Plečnikova díla a díla jeho 8 nejlepších žáků představeno i samotné Slovinsko.

Jože Plečnik se stal v roce 1911 profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, v roce 1921 se přestěhoval zpátky do Lublaně, přednášel na Technické fakultě v Lublani a zároveň v Praze za doby československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka zrekonstruoval Hradčany – prezidentskou rezidenci, nádvoří a zahrady a podílel se i na rekonstrukci prezidentského sídla v Lánech. Krom toho vyprojektoval kostel Nejsvětějšího srdce Páně na pražských Vinohradech. Po roce 1921 se zabýval i urbanistickým řešením Lublaně a doplňoval je vlastní autorskou architekturou: Trojmostím (Tromostovje), arkádami s městskou tržnicí a rybárnou, zdymadlem na řece Lublanici, budovou Národní a univerzitní knihovny (NUK), ústřední promenádou v parku Tivoli, Ševcovským mostem (Čevljarski most) či městským hřbitovem Žale. Za jeho nejdůležitější stavbu ve Slovinsku bývá považována Národní a univerzitní knihovna.

Vedle dnešního Severního městského parku, na území bývalého hřbitova Navje, stojí také Pionýrský dům (Pionirski dom), který Jože Plečnik navrhl jako Baragův seminář k ubytování studentů lublaňského semináře (vchod do budovy je z parkoviště vedle vzpomínkového parku). Navrhnut byl jako čtyřpatrová půlkruhová budova, ale druhý půlkruh nebyl nikdy dostavěn, i když ho Plečnik ve svém návrhu měl. Budova byla navržena podle podoby římského Kolosea a Andělského hradu. Půlkruhová stavba má zajímavé atrium a v každém patře je po celé délce chodba s dveřmi do jednotlivých pokojů. Po druhé světové válce byla stavba přebudována na centrum pro volnočasové aktivity mládeže. Vznikl zde také prostor tzv. Festivalového sálu, v němž se pořádají nejrůznější události jako jsou koncerty, svatby nebo maturitní plesy.

Popis cesty

z bodu 1 (Havlova lavička) k bodu 2 (Loutkové divadlo)

Nejdříve se vydáme směrem do centra přes Vilharjevu ulici, poté Vilharjevým podchodem podejdeme hlavní nádraží a jakmile vyjdeme z parkoviště u nádraží, přejdeme na první křižovatce Masarykovu ulici (pojmenována je po prvním prezidentovi Československa) a budeme pokračovat rovně po Reslově ulici (pojmenovaná po vynálezci česko-německého původu Josefu Resslovi, který většinu svého života prožil na slovinském území). Na křižovatce s Komenského ulicí (pojmenována po českém vzdělanci a pedagogovi Janu Amosu Komenském, který žil v 16. a 17. st.) pokračujeme mírně z kopečka dolů, dokud se nedostaneme na Dračí most (Zmajski most), jenž se tak nazývá podle čtyř soch draků, které ho zdobí. (Drak je symbolem města Lublaně, je v městském erbu a na jiných místech. Secesní most byl postaven roku 1901 a v té době byl jedním z prvních železobetonových mostů v Evropě a první železobetonová konstrukce v Lublani. S průměrem 33,34 m měl třetí nejdelší oblouk z tehdejších evropských mostů). 

 Tomáš Garrigue Masaryk

Josef Resel

Jan Amos Komenski

 

Na druhém konci mostu po pravé straně vidíte nádhernou Plečnikovu tržnici (podle návrhu Jože Plečnika byla postavena v letech 1940 – 1944). Tržnice stojí na levém břehu řeky Lublanice a tvoří tak část jejího zděného koryta (jméno Lublanice je vlastně zdrobnělina jména města Lublaň – takže do češtiny by se dalo přeložit jako Lublaňka). Severní strana připomíná městské hradby s půlkruhovými okenními výklenky. Střecha je pokryta různě tvarovanými betonovými taškami. Pod arkádami se nacházejí malé obchůdky a kavárny s pohledem na řeku. V podzemní části tržnice je rybárna s mořskými a sladkovodními rybami a také příjemná restaurace s nabídkou jídel z čerstvých ryb a jiných dobrot za příznivé ceny. Restaurace také nabízí velmi příjemné posezení ve stínu za horkých letních dnů. Trasa naší procházky však vede z mostu rovně směrem k vjezdu do tunelu. Na pravé straně před tunelem se nachází další bod (Loutkové divadlo).

2. Loutkové divadlo resp. Městský dům

Víte, že nejznámějším a nejhranějším dětským divadelním představením ve Slovinsku je Míček Flíček (sln. Žogica Marogica), dílo českého autora Jana Malíka, který se v roce 1904 narodil v Příbrami?

Ve třicátých letech 20. století byl známým spisovatelem, scénickým režisérem a jednou z nejvýznamějších osobností tehdejšího loutkového divadla. V roce 1949 v Praze založil Ústřední loutkové divadlo.

Víte, že kromě loutkového divadla sídlí ve stejné budově – tak zvaném Městském domě – i Šentjakobské divadlo (Šentjakobsko gledališče), jeden z nejstarších evropských amatérských divadelních souborů se stálým repertoárem?

Založeno bylo v roce 1920.

Víte, že Městský dům byl původně určen hasičům?

V budově byly také prostory pro záchrannou stanici, policejní strážnici, strážnické kasárny a úřady městského vodovodu a elektrárny – proto se budova nazývala Městským domem.

Víte, že budova byla postavena na místě zasypaného městského obranného příkopu před tehdejší Františkánskou (resp. klášterní) městskou branou?

Příkop byl zasypán na začátku 19. století, v roce 1816 nechal městský magistrát prostor srovnat a na novém náměstí zřídil tržiště.

Víte, že malíř Milan Klemenčič byl průkopníkem loutkářství ve Slovinsku?

Z loutek byl nadšený, v roce 1911 v Ajdovščině, v městečku na jih od Lublaně, založil soukromé divadlo marionet a v roce 1920 i Slovinské divadlo marionet v Lublani. Sám vyráběl loutky, kostýmy i kulisy.

PRO ZVĚDAVCE

V roce 1897 se město Lublaň z podnětu starosty Ivana Hribara rozhodlo v rámci obnovy města po zemětřesení vybudovat Hasičský dům se sálem určeným k pořádání veřejných akcí. Největší část  nové budovy patřila sboru dobrovolných hasičů, kromě jejich skladů a bytů byly v budově také prostory pro záchrannou stanici, policejní strážnici, strážnické kasárny a úřady městského vodovodu a elektrárny.

Vnější část budovy je v novorenesančním slohu, který je zvýrazněn střešní vížkou uprostřed hlavní fasády, zatímco uvnitř bylo nejvíce pozornosti věnováno ústřednímu sálu s novoklasicistickými prvky. Přestože byla budova několikrát přestavěna, její prvotní charakter se nezměnil.

Loutkové divadlo v této budově začalo fungovat už v roce 1920, kdy zde působilo  poloprofesionální Slovinské divadlo marionet pod vedením Milana Klemenčiče. V roce 1948 bylo založeno Městské loutkové divadlo, které zpočátku hrálo v prostorách na Levstikově náměstí (Levstikov trg) na druhé straně starého městského centra u řeky. Ústřední sál začalo v roce 1932 využívat Šentjakobské divadlo a Městský dům byl po rekonstrukci v roce 1984 určen pouze k divadelním aktivitám. Do přízemí se přestěhovalo Lublaňské loutkové divadlo, Šentjakobské divadlo získalo nové jeviště a větší zákulisí, kanceláře a archiv. V podkroví bylo založeno loutkové muzeum, kde byly umístěny také hodiny s loutkami Martina Krpana a jeho klisny (lidovou povídku o pašeráku soli Martinu Krpanovi z Pivki, který před císařem zvedl svou kobylu i s nákladem, čímž ukázal svou velkou sílu, a nakonec se mu jako jedinému povedlo na kobyle zvítězit nad obrem, který ohrožoval Vídeň, zapsal v polovině 19. století jako vzor slovinské literární tvorby Fran Levstik, významný slovinský buditel). Hodiny bijí každé tři hodiny. V přízemí byla vytvořena velká scéna, která je vhodná i pro náročnější loutková a činoherní představení, a vedle byla zařízena ještě malá scéna pro menší představení. V prvních letech 21. století byla na část budovy položena skleněná střecha a pod ní bylo zřízeno Jeviště pod hvězdami, které se využívá pro různé koncerty a jiné události. V roce 2015 bylo přízemí ještě jednou obnoveno, aby se tam děti cítily lépe. Prostory v přízemí byly už předtím docela rozmanité, rekonstrukcí ale chtěli architekti poskytnout prostor pro nejrůznější aktivity. Drobným zásahem do půdorysu byl vytvořen velký víceúčelový sál, ve kterém se díky flexibilitě může pořádat celá řada akcí, od vystoupení (když je zatemněno) až po workshopy a čtené zkoušky (když do něj proniká přirozené denní světlo). Nejzajímavější vymožeností jsou v sále speciálně přizpůsobené otočné lustry, které při rozsvíceném světle po stěnách kreslí motivy zvířat a jiných figur z přírody. Ty díky otáčení oživnou a dávají prostoru zvláštní atmosféru, kdy si připadáme, jako bychom se pohybovali mezi realitou a sny. Snová atmosféra je také zdůrazněna malbami podél horní části stěn, které přitahují pohledy návštěvníků vzhůru. Dokonce i tmavá chodba, která kdysi sloužila pouze jako průchod mezi dvěma částmi vestibulu, byla během rekonstrukce znovu osvětlena a ve vestibulu tak byl vytvořen zvláštní prostor, který návštěvníkům navozuje tu správnou atmosféru před začátkem i po skončení představení.

Památky v okolí

LUBLAŇSKÝ HRAD

Na Lublaňský hrad se můžeme dostat lanovkou, která má stanici za Loutkovým divadlem, nebo můžeme jít pěšky po stezce, která začíná na Náměstí Cyrila a Metoděje (Ciril-Metodov trg). Hrad stojí na kopci uprostřed města. Důkazy o prvních osadách na kopci sahají do roku 1200 př. n. l., později se objevila i opevnění. Lublaňský hrad byl poprvé zmíněn v písemných pramenech v letech 1112 až 1125 a v polovině 12. století jako sídlo korutanských vévodů ze Spanheimu. V 15. století hrad přišel o svou původní podobu a byly postaveny hradby s věžemi a hradní kaplí, v 16. a 17. století byly dostavěny i další budovy. Hrad ztratil většinu svých funkcí, protože ho neobývali významní vládci a neměl ani důležitou strategickou pozici, v 18. století v něm byl žalář a hrad začal chátrat. Od začátku 20. století až do 60. let ho magistrát města Lublaň používal jako byty. Od 90. let se zrekonstruovaný hrad využívá k svatbám, různým kulturním akcím a je oblíbeným cílem turistů.

Nejzajímavější stezka k hradu vede podél hradeb na Šancích. Tuto promenádu v příjemném stínu stromů vytvořil architekt Jože Plečnik. Využil k ní zbytky bývalého opevnění (= šance), k němuž v 16. století vedla prodloužená hradní zeď, která se však nedochovala.

Popis cesty

z bodu 2 (Loutkové divadlo) k bodu 3 (Rektorát univerzity v Lublani)

Památník Valentina Vodníka

Hlavní trh v Lublani

Od loutkového divadla pokačujeme doleva, po Náměstí Cyrila a Metoděje (Ciril-Metodov trg), kde je vpravo centrální lublaňská tržnice s  Plečnikovou zděnou částí, my však půjdeme rovně kolem barokní katedrály sv. Mikuláše. Na Městském náměstí (Mestni trg) uvidíte významnou Robbovou kašnu (Robbov vodnjak) a za ní radnici (Mestna hiša), kam můžete vstoupit a prohlédnout si volně přístupné atrium.

Katedrála sv. Nikolai

Robbov vodnjak

Robbova fontána a radnice (zdroj: Wikipedia)

Dále půjdeme směrem k řece Lublanici, přejdeme most – vlastně trojmostí (tromostovje), které je opět dílem Jože  Plečnika. Před vámi stojí pomník Franci Prešernovi, za ním pak františkánský klášter s kostelem zvěstování Panny Marie s červenou fasádu. Kostel byl vybudován v polovině 17. století, uvnitř je oltář věhlasného sochaře Francesca Robby z poloviny 18. století.

památník Francie Prešeren, slovinského básníka

Kostel Zvěstování

Za Trojmostím zahneme doleva a po levém břehu Lublanice se dostaneme k Gerberovu schodišti (Gerberjevo stopnišče), které vede doprava nahoru na Kongresové náměstí (Kongresni trg). Dáme se doleva a tam se ve spodní části náměstí nachází Slovinská filharmonie, vedle které kdysi stál hostinec u Černého orla. Přímo před vámi je další bod (3) Rektorát.

3. Rektorát Univerzity v Lublani


Víte, že současným sídlem rektorátu Lublaňské univerzity je bývalý Kraňský zemský palác, který až do konce první světové války sloužil jako sídlo rakousko-uherského Zemského sněmu a hejtmana Kraňska?
Stavba byla zahájena v roce 1896, rok po ničivém zemětřesení, které zasáhlo Lublaň. Od roku 1919 je sídlem Lublaňské univerzity.

Víte, že budovu navrhli čeští architekti Jan Vladimír Hráský a Josef Hudetz?
Český architekt Jan Vladimír Hráský zpracoval návrh na vybudování zemského paláce po zemětřesení. Samotnou stavbu převzal český architekt Josef Hudetz, který tehdy pracoval ve Vídni. Hráského plány interiéru moc nezměnil, ale nanovo vytvořil vnější podobu budovy.

Víte, že Lublaňská univerzita je největší a nejstarší vědecko-výzkumnou a vysokoškolskou institucí ve Slovinsku?
Brzy po založení její rektoři často bojovali proti tendenci ji zrušit, dnes patří ke třem procentům nejlepších univerzit na světě. Podle počtu výzkumných projektů je na špičce univerzit a výzkumných organizací v nových členských státech Evropské unie. Ještě v polovině 19. století byla idea slovinské univerzity označována za nerealistickou, proto mnoho Slovinců odcházelo studovat do ciziny, velmi často i do Prahy.

Víte, že pedagog a lingvista Fran Ramovš, který měl první přednášku na nově založené Univerzitě v Lublani, měl kvůli poranění hlavy z první světové války poškozený spánkový lalok a mohl v noci spát jen tři hodiny?
Přednáška se konala 3. prosince 1919 ve Sněmovním sále (Zbornična dvorana), v hlavní budově univerzity a bývalého Rakousko-uherského zemského sněmu.

Víte, že prvním rektorem nově založené Lublaňské univerzity se stal Josip Plemelj, který patřil k nejdůležitějším matematikům na počátku 20. století?

Víte, že doktorské studium, jež začala ve Vídni, ukončila v Lublani a obhájila svou disertační práci o účincích formalinu na škrob 15. července 1920 chemička Ana Mayer, která se tím stala první doktorkou věd a zároveň první ženou, která na Lublaňské univerzitě získala tento titul?
V této době to bylo pozoruhodné dokonce i v evropském, ne-li globálním měřítku.

Ana Mayer Kansky – první žena, která získala doktorát na univerzitě v Lublani
(Zdroj: Wikipedia.si)

PRO ZVĚDAVCE

Prostor, kde stojí dnešní rektorát Lublaňské univerzity a bývalý Kraňský zemský palác, je historicky důležitý. Již na konci 15. století zde stál palác Fištamija a vedle něho byla Fištamská městská brána s vězením. Fungoval jako zastupitelský palác – sídlo náměstka zemského panovníka, ve kterém vládce přenocoval, pokud zrovna pobýval v Lublani. Poprvé je zmíněn v pramenech z roku 1511, od roku 1793 byl palác sídlem Kraňské zemské vlády, která byla součástí rakouské vlády. Poté sloužil jako císařsko-královský palác a nakonec jako stavovský palác, kde fungoval Kraňský zemský sněm. V roce 1895 byla Lublaň zasažena silným zemětřesením. Značně poškozená byla také původní budova Zemského paláce. Proto český architekt, stavitel a inženýr Jan Vladimír Hráský, který tehdy zastával v Lublani funkci radního, v roce 1895 předložil několik plánů na obnovu Lublaně po zemětřesení, včetně návrhu na vybudování Zemského paláce. Plán vyvolal nevoli, protože jak z hlediska nákladů, tak z hlediska rozlohy překročil zamýšlené návrhy. Proto dozor nad stavbou paláce převzal český architekt Josef Hudetz, který tehdy působil ve Vídni, což významně snížilo náklady. Stavba probíhala rychle, takže se už 22. září 1903 konalo v novém zemském paláci první zasedání Kraňského zemského sněmu.

Během revoluce v roce 1848, v rámci slovinského národního programu, začal boj o slovinskou univerzitu. V dubnu 1848 jako první vznesli požadavek Slovinci ze Štýrského Hradce (německy Graz), nejjasněji však tento požadavek zformuloval až Kraňský zemský sněm v únoru 1898. Po skončení první světové války a po rozpadu habsburské monarchie byl vznik Lublaňské univerzity jedním z prvních bodů, které měly být realizovány. Poté, co regent Alexandr Karađorđević 23. července 1919 podepsal zákon o Univerzitě Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v Lublani s teologickou, právnickou, filozofickou, technickou a neúplnou lékařskou fakultou, bylo v srpnu jmenováno 18 profesorů, 12. listopadu byl zvolen rektor a děkani a 3. prosince 1919 se konala  první přednáška ve slovinštině, a proto je tento den považován za „narozeniny“ Lublaňské univerzity.

Profesoři byli většinou Slovinci, kteří předtím pracovali v zahraničí, např. první rektor Univerzity, Josip Plemelj, se v roce 1902 stal docentem Univerzity ve Vídni a v Rusku na Univerzitě v Černovicích řádným profesorem. V roce 1917 ho vláda deportovala z Ruska, proto se uchýlil na Moravu a po skončení války se vrátil do Slovinska. Na nově založené univerzitě působilo i několik Čechů, např. klasický filolog Jan Luňák (Filozofická fakulta), inženýři Miroslav Kasal a Alois Král (Technická fakulta) a jiní.

Zajímavé odkazy

Hostinec u Černého orla (v blízkosti dnešní filharmonie na Kongresovém námestí)

Český romantický básník Karel Hynek Mácha (1810–1836) rád cestoval a chodil po horách a jedna z cest ho přivedla také do Lublaně. Zde se v roce 1834 seznámil při návratu z Itálie s France Prešernem, nejvýznamnějším slovinským romantickým básníkem, se kterým se setkal právě  v hostinci u Černého orla v Lublani. Dobře si rozuměli, protože si byli velmi podobní – oba romantičtí básníci s právnickým titulem, kteří psali podobný typ poezie v mateřském, slovanském jazyce. Prešernův přítel a účastník zmíněného setkání, Matija Čop překládal mimo jiné českou poezii do slovinštiny. Máchovu báseň Máj dokonce zhudebnil  Josef Bohuslav Foerster, jehož strýc Anton Foerster žil a pracoval v Lublani (informace o něm jsou v bodě 4 naší procházky).

Popis cesty

z bodu 3 (Rektorát univerzity v Lublani) k bodu 4 (Socha Antona Foestera)

Cesta pokračuje po Vegově ulici (Vegova ulica) kolem univerzitní budovy, míří k Národní a univerzitní knihovně (NUK – Narodna in Univerzitetna knjižnica) a komplexu Križanke.

4. Vegova ulice - busta Antona Foerstera

Vegova ulica – hudební škola a Glasbena matica vlevo (Zdroj: Lublaň krát)

Víte, že Jože Plečnik zkoncipoval Vegovu ulici jako významnou lublaňskou kulturní osu?

Na ní se nachází Univerzita v Lublani, Střední odborná škola elektrotechniky a informatiky a Vegovo gymnázium Lublaň (bývalá reálka), dále Hudební matice (sln. Glasbena matica), Hudební škola Lublaň a Národní a univerzitní knihovna (NUK). Ulice vznikla v 19. století, když byl zasypán příkop za zdí středověké Lublaně.

Víte, že před Hudební maticí stojí busta českého skladatele Antona Foerstera, který se roku 1867 přestěhoval do Lublaně?

Nejdřív působil jako kapelník Dramatické společnosti a sbormistr sboru Čítárny, poté byl vedoucím hudební sekce v lublaňské katedrále, kde zavedl liturgický zpěv a přepracoval církevní hudbu v souladu s ceciliánským hnutím. Napsal také první slovinskou operu – Gorenjski slavček (do češtiny bychom mohli název přeložit jako Kraňský slavíček). V Lublani založil varhanickou školu, kde vyškolil přes 150 varhaníků a hudbu učil i na jiných vzdělávacích institucích a soukromě.

Víte, že byla Hudební matice založena roku 1872, aby podporovala domácí slovinskou hudbu?
O její založení se zasloužil i Anton Foerster. O deset let později se slovinský hudebník Fran Gerbič, absolvent pražské konzervatoře, stal prvním ředitelem školy při Hudební matici, z níž vznikla dnešní konzervatoř. Zpočátku bylo nejdůležitější činností Hudební matice sbírání a hraní slovinské lidové hudby, provozování hudebního nakladatelství a publicistika.

Víte, že byla stavba Národní a univerzitní knihovny (NUK) dokončena během druhé světové války roku 1941?
Obyvatelé lublaně vytvořili živý řetěz a přestěhovali tak v krátké době všechny knihy z prostor na Poljanské ulici do nové budovy proto, aby se italské okupační jednotky, konkrétně velitelství, nemohlo nastěhovat do knihovny. Během války v knihovně působilo odbojové hnutí s tajemným bunkrem na půdě a ilegální tiskárnou. V roce 1944 do budovy narazilo německé poštovní letadlo, které se snažilo přistát na rovné střeše knihovny. Letadlo explodovalo a způsobilo požár, který zničil původní vybavení v čítárně. Z 50.000 knih se knihovníkům podařilo zachránit jen 4.000.

PRO ZVĚDAVCE

Architekt Jože Plečnik, který zpracoval plány pro přestavbu centra Lublaně, měl vizi magistrály, která by vedla z jižní části Kongresového náměstí přes Vegovu ulici k Náměstí francouzské revoluce a po Emonské cestě k Trnovskému kostelu. Renovace centra začala roku 1932 a trvala skoro 15 let. Plečnik vytvořil fasádu Hudební matice a založil park, který vede kolem Národní a univerzitní knihovny a končí u památníku slovinského básníka Simona Gregorčiče. Součástí parku jsou také busty skladatelů před Hudební maticí a busty jazykovědců před Národní a univerzitní knihovnou (NUK).

V aleji slovinských skladatelů před Hudební maticí se však nenacházejí pouze slovinští hudebníci. Najdeme tam i bustu českého skladatele Antona Foerstera (žil v letech 1837-1926), který napsal první slovinskou operu. Gorenjski slavček (Kraňský slavíček) byla nejprve lidová, odlehčená opereta, k níž napsala libreto známá slovinská básnířka a spisovatelka Luiza Pesjakova. Roku 1872 opereta získala první místo ve veřejné soutěži Dramatické společnosti. V komisi byli mimo jiné i čeští skladatelé Bedřich Smetana, Karel Bendl a Jan Ludevít Procházka. Po premiéře Anton Foerster operetu přepracoval na operu, jejíž premiéra se konala roku 1896. Originální partitura skladatele byla ztracena až do nálezu kopie originálu v archivech roku 1984. Do té doby používali dirigenti a režiséři slepenou a rozpadající se verzi pro piano z roku 1901. Navzdory tomu byla opera vždy velmi oblíbená a opakovaně uváděna, naposledy v roce 2013 v režii Víta Taufera a s dirigentem Igorem Švarou. Kromě Foerstera se v aleji objevily i busty chorvatského skladatele Vatroslava Lisinského (1819-1854), který podporoval ilyrismus a byl autorem první chorvatské opery Ljubav i zloba (Láska a zlost), a Stevana Mokranjca (1856-1914), srbského sbormistra a romantického skladatele, jenž byl při tvorbě ovlivněn lidovými melodiemi. Zbylých pět pomníků patří slovinským skladatelům. Jakob Gallus (1550-1591) byl renesančním skladatelem, který většinu svého života prožil v Čechách a na Moravě, Davorin Jenko (1835-1914) byl autorem bývalé slovinské hymny Naprej, zastave slave (Kupředu vlajky slávy), Benjamin Ipavec (1829-1908) byl lékařem, sbormistrem a vlasteneckým skladatelem. Higolin Sattner (1851-1934) byl varhaníkem, duchovním a skladatelem církevní hudby a Emil Adamič (1877-1936) byl sbormistrem a autorem mnoha hudebních děl, většinou určených pro sbor.

Před Národní a univerzitní knihovnou stojí busty čtyř slovinských kulturních činitelů: Ivan Prijatelj (1875-1937) byl vzdělaným slavistou a klasickým filologem, jedním z prvních profesorů Univerzity v Lublani, který přednášel o součané slovanské literatuře. Rajko Nahtigal (1877-1958) působil jako slavista – jazykovědec a byl i prvním děkanem Filozofické fakulty a prvním předsedou Akademie věd a umění (AZU) v Lublani. Fran Ramovš (1890-1952) byl lingvistou, profesorem fonetiky a dějin slovinského jazyka a jedním ze zakladatelů AZU (Akademie vědy a umění). France Kidrič (1880-1950) analyzoval poezii Franca Prešerna a přednášel na nově založené Lublaňské u o starší slovanské a slovinské literatuře.

Zajímavosti v okolí

NUK – Národní a univerzitní knihovnu (Zdroj: rtv.si)

Cestou dál po levé straně uvidíme:

Národní a univerzitní knihovnu (NUK),
která stojí v místě, kde byl dříve knížecí zámek Auerspergů (slovinsky také knížat z Turjaških podle Turjaškého hradu, prvního majetku knížat na území dnešního Slovinska), který se zřítil roku 1895 při velkém zemětřesení. Za předchůdce Národní a univerzitní knihovny považujeme Lycejní knihovnu, která byla založena spolu s lyceem roku 1774 v bývalém františkánském klášteře na Vodnikově náměstí (Vodnikov trg, u lublaňské městské tržnice). Později měla prostory v gymnáziu u Poljanské cesty. Se vznikem Lublaňské univerzity r. 1919 se stala univerzitní knihovnou. Zpočátku Plečnik plánoval výstavbu budovy v parku Tivoli. V Národní a univerzitní knihovně jsou doslova vestavěny kousky slovinských dějin, protože se ve fasádě kombinují cihly z archeologických pozůstatků antické emonské zdi a zbytků lublaňských domů zničených při zemětřesení roku 1895. Celková podoba budovy je výsledkem propojení prvků renesančních paláců a venkovských domů typických pro oblast slovinského Krasu. Pokud budete unaveni anebo zatoužíte nasát atmosféru knihovny, můžete sejít po schůdkách dolů hned za hlavním vchodem do suterénu, kde je příjemná kavárna.

Pomník francouzskému Ilyrskému království na Náměstí francouzské revoluce byl postaven při příležitosti 120. výročí založení Ilyrských provincií, protože většina území dnešního Slovinska (kromě Štýrska, sln. Štajerska) byla v době Napoleonových výbojů na začátku 19. století připojena k Ilyrským provinciím, které byly přímo podřízené francouzskému císařství. V krátkém čase bylo provedeno několik výrazných reforem, které podporovaly slovinský národ. Do základních a středních škol byla zavedena slovinština jako vyučovací jazyk a roku 1810 se pokusili v Lublani založit i univerzitu. Po návratu vlády Rakouského císařství se vše vrátilo do stavu před Napoleonem. Pomník francouzské Ilyrii, který dnes stojí na Náměstí francouzské revoluce, vytvořil architekt Jože Plečnik. Bílý obelisk je z chorvatského mramoru. Na obou stranách jsou pozlacené ilyrské masky – Slovinky a Napoleona, které zhotovil sochař Lojze Dolinar. Nápisy ve slovinštině jsou verše ódy básníka Valentina Vodnika Ilirija oživljena (Oživená Ilyrie) a ve francouzštině je napsáno vysvětlení, že je ve sloupu zazděný popel neznámého padlého francouzského vojáka.

 

(Zdroj: kraji.eu)

(Vir: Ljubljana Times)

Architekt Jože Plečnik do Križanek, bývalého Křižovnického kláštera a současného sídla ústředí Lublaňského festivalu, zapracoval části starých lublaňských budov, protože se řídil principem „nebourat to, co má aspoň špetku starobylého nádechu“. Klášterní zeď prosvětlil pozdě barokními okny z uršulinského kláštera, který stojí v severní části dnešního Kongresového náměstí. Do celku zakomponoval portály, sloupy a sochy zbouraných domů, který stály v části města zvané Ajdovščina (v okolí bodu 15 naší procházky). Velký dvůr obklopily sloupy ze zbořeného knížecího paláce Auerspergů, u oblouku u vchodu jsou alegorické figury pokroku a vědy (muž) a učenosti a průmyslu (žena), které kdysi zdobily fasádu školy na Resslově cestě.

 

A pokud trochu vybočíte z trasy naší procházky, můžete navštívit i:

Plečnikův dům – muzeum
Milovníky architektury by jistě zajímala i návštěva Plečnikova domu, který je od Náměstí francouzské revoluce vzdálen jen asi 500 metrů: od Náměstí francouzské revoluce se vydáte po Emonské ulici, přejdete přes křižovatku s Zoisovou ulicí a pokračujete rovně přes most po Karunově ulici a za Trnovským kostelem je Plečnikův dům vpravo, na Karunově č. 4. Od roku 1921 až do své smrti zde J. Plečnik žil. Dům je zrekonstruován, vybaven originálními předměty a je tu i výstava o architektově životě a působení v Lublani, v Praze a ve Vídni (Plečnikova hiša https://mgml.si/sl/plecnikova-hisa/razstave/17/plecnikova-hisa/). Pokud budete příliš unaveni procházkou, můžete se na Eiperově ulici občerstvit v jedné z několika restaurací se zajímavou atmosférou.

Popis cesty

z bodu 4 (ulice Vegova) k bodu 5 (Socha Josefa Ressla)

Na konci Vegovy ulice je Náměstí francouzské revoluce s pomníkem francouzské Ilyrii. U náměstí jsou Križanke a po levé straně Městské muzeum. Na křižovatce Emonské a Zoisovy cesty odbočíme doprava a pokračujeme rovně po Aškerčevě cestě, kde je následující zastávka (5), pomník Josefu Resslu.

5. Památník Josefa Ressla

Víte, že byl Josef Ressel slovinsko-českým vynálezcem, který se sice nejvíce proslavil vynálezem lodního šroubu, avšak známých je kolem 100 jeho vynálezů a inovací?
Přivlastňuje si ho mnoho národů: Češi kvůli matce, Němci kvůli otci, Rakušané, protože byl občanem Rakousko-Uherska, Slovinci, Chorvati a Italové, protože strávil část svého života na jejich území. Má památníky po celém světě, v Lublani byl jeho památník postaven v roce 1937 na Aškerčevě ulici a je po něm také pojmenovaná Resslova ulice (Resljeva cesta, která vede od nádraží do centra).

Víte, že Josef Ressel nebyl ze zdravotních důvodů přijat do rakousko-uherské armády, do které chtěl vstoupit po ukončení dvouleté dělostřelecké školy 4. dělostřeleckého pluku v Českých Budějovicích?
Proto v roce 1812 pokračoval ve studiu na vídeňské univerzitě, kde studoval medicínu, chemii a přírodní vědy, a ještě další dva roky lesnictví na Vysoké škole zemědělské a lesnické v Mariabrunnu u Vídně.

Víte, že Josef Ressel byl jedním z nejznámějších lesnických odborníků, přestože nedostudoval lesnickou školu?
Kvůli nedostatku finančních prostředků absolvoval jen 2 ročníky, a pak pracoval jako revírní lesník (1817-1821) v klášterních lesích kolem obcí Pleterje a Kostanjevica ve východním Slovinsku. Praktickou prací v terénu se brzy osvědčil, prohloubil své znalosti a v roce 1825 se stal lesníkem v Terstu.

Víte, že Josef Ressel na všechny své vynálezy přišel na slovinském území?

PRO ZVĚDAVCE

Josef Ressel se narodil 29. června 1793 v Chrudimi  a zemřel roku 1857 v Lublani. Jeho matka Marie Ana Konvičková byla Češka, otec Anton Hermann Ressel byl německé národnosti, a proto doma mluvili česky a německy. V rodném městě vychodil Ressel základní školu, a pak studoval tři roky na gymnáziu v rakouském Linci. Po dvou letech dělostřelecké školy v Českých Budějovicích se zapsal na vídeňskou univerzitu, kde studoval medicínu, chemii a přírodní vědy. Poslední dva roky studií strávil na Vysoké škole zemědělské a lesnické v Mariabrunnu u Vídně, kterou však formálně nedokončil kvůli nedostatku finančních prostředků. Zaměstnal se v Kostanjevici ve východním Slovinsku a později pracoval také v jiných částech Slovinska, v Chorvatsku a v Benátkách. Výborně mluvil 5 jazyky: česky, německy, slovinsky (nářečí z oblasti Dolenjska), chorvatsky (istrijské nářečí) a italsky. Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství s Chorvatkou Jakominou Orebić měl dva syny a dceru, z druhého se Slovinkou Terezií Kastelic 7 dětí, z nichž se dospělosti dožily pouze tři. Syn Heinrich (Henrik) roku 1871 patentoval otcovu „vzduchovou vrtuli“ jako pohonnou jednotku vzducholodě.

Ressel byl všestranným vynálezcem, oficiálně mu bylo uznáno deset patentů, ačkoli je autorem téměř stovky vynálezů z mnoha oborů: lesnictví, železniční dopravy, strojírenství, letectví, dopravy, energie, těžby, měřicích přístrojů, chemie či medicíny. První plány lodního šroubu pocházejí z roku 1812 a první pokusy uskutečnil roku 1820 na řece Krce, ale později také na řekách Lublanici a Mirně, tedy na slovinském území resp. na slovinských řekách. Přátelé a známí mu poskytli člun, vyrobili první kovovou lodní vrtuli, kterou pak ručně poháněli (otáčeli), protože tehdy neexistovaly stroje, které by takovou vrtuli mohly pohánět nebo se otáčely vyšší rychlostí. Kovový šroub vyrobil v kovárně kláštera Pleterje místní kovář Stanko Hosta. Experiment byl úspěšný, pouze otáčení lodní vrtule bylo příliš hlasité, což vyděsilo nejen ryby v řece Krce, ale také místní obyvatele, a proto dostal vynálezce úřední napomenutí. Při ohlášení vynálezu v roce 1825 tak neuvedl své první pokusy na řece Krce, protože by se pak ukázalo, že byl  za ně vlastně potrestán. Schválení patentu se táhlo až do roku 1827, protože majitelé kolesových parníků byli proti zavedení nového vynálezu, kvůli němuž by museli přestavět své lodě. Oficiální zkouška funkce lodního šroubu na parníku Civetta skončila explozí parního stroje, tedy neúspěšně. Ressel proto osobně předvedl prezentaci na výstavě v Paříži a tam kvůli materiálnímu nedostatku musel levně prodat i jeden ze svých chemických vynálezů, aby se mohl vrátit domů. Vynález lodního šroubu znamenal převrat ve stavbě lodí, zejména však v námořnictví a námořní dopravě obecně.

Mimořádně důležitou úlohu hrál Ressel i při vývoji námořní zbraně – torpéda. Vedle Ressla na něm má zásluhu i kontradmirál rakousko-uherské armády Ricard Pogatschnig (Pogačnik) (1838–1895), důstojník slovinského původu a průkopník vývoje a používání torpéd. S rakousko-uherským námořnictvem bylo v podstatě spojeno také Resslovo zaměstnání v oboru lesnictví, protože se při něm primárně zabýval získáváním kvalitního dubového dřeva pro námořnictví, konkrétně pro výrobu stěžňů válečných lodí. Již v roce 1842 proto Ressel napsal studii o zalesňování Istrie a prakticky prováděl akce zalesňování také v jiných krasových oblastech. Staral se především o řádné kácení, růst stromů a lesních keřů a o kvalitu půdy. Uznávány jsou jeho plány na zalesnění slovinského Krasu, Istrie a ostrova Krk, plány na vyznačení lesních stezek na východě Slovinska a zápis historie lesů určených pro námořnictvo u slovinského pobřeží. Ačkoli byly jeho plány primárně vypracovány pro zlepšení zásobování námořnictva dřevem, šlo vlastně o první začátky moderního regionálního lesního plánování a obnovy slovinských lesů, což samozřejmě mělo také pozitivní účinky na ochranu životního prostředí. První psal o Resslovi jako odborníkovi na lesnictví a o jeho příspěvku k ochraně slovinských lesů již v roce 1893  dr. Ludvik Dimitz.

Zajímavosti v okolí

Římská zeď:
můžete odbočit několik metrů z naší trasy, vzdálit se od Aškerčevy ulice směrem z centra a podívat se na Římskou zeď v oblasti Mirje (tak se jmenuje ulice). Zde uvidíte jižní, nejlépe dochovanou část emonské (lublaňské) zdi, která je známa jako Římská zeď. Zeď, která obklopovala centrum antického římského města Emony v pravidelném obdélníku, byla široká 2,4 metrů a vysoká mezi šesti a osmi metry, měla nejméně 26 strážních věží, čtyři hlavní brány a na obou stranách byl příkop. Zbytky původní zdi na ulici Mirje byly zrekonstruovány ve 30. letech 20. století podle plánů Jože Plečnika. Pokud se pozorně zadíváte na spodní část zdi z ulice Mirje, objevíte asi půl metru nad zemí linii drobnějších kamenů, která označuje hranici mezi zachovanou původní antickou částí zdi a zbytkem dozděným ve 20. století. K nejvýznamějším částem, které architekt ke zdi dodal, patří kamenná pyramida, vchody do parku a vnitřní park s lavičkami a promenádou na druhé straně.

Popis trasy

z bodu 5 (socha Josefa Ressla) k bodu 6 (Národní muzeum nebo Rudolfinum)

Pokračujeme přes Aškerčevu ulici, za Filozofickou fakultou přes Foersterův park (doslova přeložený slovinský název znamená „Foerstrova zahrada“, která nese jméno po Antonu Foersterovi, českém skladateli, o němž je výklad v bodě 4) a zahneme doleva po Římské ulici (jmenuje se podle toho, že tu z antické Emony vedla silnice na jih směrem k Římu).

Budeme pokračovat až na křižovatku s Prešernovou ulicí, kde se dáme doprava a dojdeme na další  křižovatku s  Erjavcovou ulicí. Za křižovatkou můžete po pravé straně vidět Prezidentský palác (na straně Prešerenovy ulice je vstup do části určené pro předsedu vlády, na druhé straně do části určené pro prezidenta republiky). Prezidentský palác v Lublani byl v roce 1993 vyhlášen kulturní památkou místního významu. Byl postaven v roce 1899 podle plánů inženýra Rudolfa Bauera. U hlavního vchodu jsou dvě sochy, které jsou alegorií moci a práva.

Za budovou odbočíme doprava, a pokud budete mít zájem, přímo za prezidentským palácem jsou přístupné zbytky antické emonské baziliky s několika mozaikami. Starověké římské město Emona, které stálo na místě dnešní Lublaně, hrálo od 2. do 4. století důležitou roli v obraně Itálie, pravděpodobně v roce 452 bylo zničeno Huny, což vedlo k jeho zániku.

Vlevo je moderní budova Cankarova domu (Cankarjev dom – pojmenován po významném slovinském spisovateli Ivanu Cankarovi, byl otevřen v roce 1984 jako ústřední místo pro pořádání různých kulturních a uměleckých, vědeckých, ale i politických a jiných setkání. Nachází se v něm několik sálů, které jsou k těmto účelům dobře technicky vybaveny). Mezi Cankarovým domem a budovou Nové lublaňské banky, odbočíme doleva a dostaneme se na Náměstí republiky (Trg republike). Přímo před sebou uvidíte Slovinský parlament.

Náměstí republiky, na konci můžete vidět slovinský parlament

Parlament byl postaven po druhé světové válce podle plánů Vinka Glanze. Použitím kamene a díky rovnoměrným rozměrům oken působí budova dojmem nadčasovosti a důstojnosti. Čtyřdílný vstup do budovy je ozdoben několika typy nahých lidských postav, které alegorizují pracujicí lid). Podél levé strany parlamentu budeme pokračovat vlevo přes park, kde se nachází naše další zastávka, budova Národního muzea.

6. Národní muzeum - Rudolfinum

(Vir: Delo.si)

Víte, že se až do roku 1921 Slovinskému národnímu muzeu říkalo Rudolfinum podle habsburského dědice trůnu Rudolfa?
V roce 1888 byla postavena budova, jejíž exteriér a interiér navrhl český zemský inženýr Jan Vladimír Hráský s výjimkou vstupní haly a hlavního schodiště, které vytvořil vídeňský architekt Wilhelm Rezori.

Víte, že se ve Slovinském národním muzeu nachází neandertálská flétna, nejstarší hudební nástroj na světě?
Byla nalezena v roce 1995 v podzemní jeskyni Divje babe nedaleko města Cerkno a podle archeologů je stará 50.000–60.000 let. Flétna je z kosti mladého medvěda se čtyřmi otvory. Akademický hudebník Ljuben Dimkaroski s rekonstruovanou flétnou předvedl, jak se na ni hrálo.

Víte, že situla (kovová nádoba ve tvaru vědra) z Vač (oblast ve Slovinsku) málem skončila v muzeu ve Vídni a ne v Lublani?
V roce 1881 ve Vačích poblíž města Litija prováděl vykopávky Ferdinand von Hochstetter z Prehistorické komise z Vídně. Objevil hrobku s cennými zbraněmi a předměty, které dopravil do Vídně. Slovinec Janez Grilc, který při vykopávkách pomáhal, tam našel bronzový kbelík z první poloviny 5. století př. n. l., zdobený třemi pruhy se zvířecími a lidskými postavami.

Víte, že originální socha emonského občana z Kongresového náměstí stojí ve Slovinském národním muzeu?
Pozlacená bronzová socha Emonce oděného do tógy byla součástí náhrobku. Byla vyrobena ve 2. století a vykopána v roce 1836 na Kongresovém náměstí, kde dnes stojí replika. Římská Emona (dnešní Lublaň) se stala součástí Římské říše za vlády císaře Augusta v letech 35-33 př. n. l.

Víte, že se v budově Slovinského národního muzea nachází také Slovinské přírodovědné muzeum?
Základními sbírkami muzea je Zoisova sbírka minerálů a sbírka lastur (skořápky mušlí a šnečí ulity) hraběte Franze Hohenwarta.

Víte, že je ve Slovinském přírodovědném muzeu vystavena kostra velryby a mamuta?
Největší je kostra velryby, které se důvěrně říká Leonora, a druhá největší je kostra mamuta, dospělého samce, který žil před 20.000 lety a je zároveňsymbolem přírodovědeckého muzea. Kostra byla vykopána u řeky Nevljica na úpatí Kamnických Alp. V muzeu je také umístěna kostra jeskynního medvěda, který byl během doby ledové rozšířený na území dnešního Slovinska.

PRO ZVĚDAVCE

V roce 1821 bylo založeno Kraňské regionální muzeum (Krainisch Ständisches Museum) a 14. července 1883 položil císař Franz Josef základní kámen pro stavbu nového muzea mezi ulicemi Šubičeva a Tomšičeva. V roce 1921 bylo přejmenováno na Národní muzeum a v roce 1997 na Slovinské národní muzeum  (Narodni muzej Slovenije).

Fasáda Slovinského národního muzea  je vyzdobena v neorenesančním stylu. Vchod do muzea stráží čtyři sochy alegorických ženských postav umění, historie, vědy a zemědělství. Vstupní halu vymalovali slovinští bratři Šubicovi. Janez Šubic namaloval personifikaci Kraňského regionu jako patrona umění a vědy, zatímco Jurij Šubic namaloval busty slavných Slovinců, diplomata Žigy Herbersteina, polyhistora Janeze Vajkarda Valvasora, patrona muzea barona Žigy Zoise a básníka Valentina Vodnika. Mezi Národním muzeem a budovou Parlamentu se nachází park, uprostřed kterého stojí bronzová socha Janeze Vajkarda Valvasora.

V Národním muzeu jsou vystaveny artefakty, které představují fáze vývoje a integrace slovinského prostoru do evropských a světových dějin. Kromě výjimečně důležité paleolitické flétny jsou zde vystaveny i nálezy z Lublaňských bažin, kde od 5. do 2. tisíciletí př. n. l. vzkvétala kultura osad zbudovaných na kůlech. Mezi nálezy je speciální miska vyrobená z pálené hlíny, které se říká idol Lublaňských bažin z 3. tisíciletí př. n. l. Je vymodelována schematicky jako  lidské tělo proložené kříži, které byly starým symbolem světla, slunce a života. Pro římské období je důležité lapidárium, sbírka více než 200 kamenných památek s latinskými nápisy. Neobvyklé artefakty z římského období jsou dvě výborně dochované panenky ze slonoviny, které byly uloženy v hrobě dívky z bohaté emonské rodiny. Nález je vzácný, protože římské dívky před svatbou darovaly formou zápalné oběti své hračky bohům. Návštěvníky do Národního muzea může přilákat také jediná egyptská mumie ve Slovinsku. V roce 1846 urozený Anton Lavrin, rakouský generální konzul v Egyptě, daroval regionálnímu muzeu mumii v dřevěné pomalované rakvi. Jméno zesnulého bylo Akesuita. Kolem roku 680 př. n. l. byl knězem v chrámu Amona v Karnaku.

Ve Slovinském přírodovědném muzeu se nachází sbírky zvířat, rostlin, fosilií a minerálů. Jedna ze zakládajících sbírek, sbírka minerálů barona Žigy Zoise, obsahuje 5 000 minerálů a hornin, z nichž je jich vystaveno kolem 300. Mezi nimi je i minerál zoisit. Baron totiž zjistil, že se jedná o dosud neznámý minerál, takže byl později pojmenován právě po něm. Ferdinand J. Schmidt, slovinský přírodovědec a speleolog, daroval svou sbírku motýlů a brouků Kraňskému regionálnímu muzeu. Mezi vzorky byl také brouk Leptodirus hochenwartii, který je příznačný pro Postojnské jeskyně. Ferdinand J. Schmidt ho popsal jako nový rod a nový druh, což bylo velmi důležité, protože tento brouk byl prvním popsaným jeskynním hmyzem, a tak vznikl nový obor speleobiologie právě ve Slovinsku. Různorodá fauna a flóra slovinské oblasti je představena pomocní dioramat v muzeu – vysokohorská, bažinatá, lesní a dvě dioramata slovinského moře – zvláště pak sbírka ptáků, plazů a ryb. V přírodovědném muzeu je také kolem 50.000 herbářových exemplářů a nejstarší herbář je z roku 1696.

Popis cesty

z bodu 6 (Národní muzeum nebo Rudolfinum) k bodu 7 (Slovinské národní divadlo opery a baletu)

Dále budeme pokračovat Tomšičovou ulicí ve směru k centru a dostaneme se k další zastávce (7) – ke Slovinskému Národnímu divadlu opery a baletu v Lublani.

7. Opera a balet

Víte, že budova Opery a baletu slovinského Národního divadla v Lublani byla kdysi Krajským divadlem, kde se konala divadelní a operní představení?
V roce 1887 zůstala Lublaň kvůli požáru bez Stavovského divadla, které bylo na Kongresovém náměstí na místě dnešní Slovinské filharmonie. Plánování a výstavbu nového Krajského divadla vedl český stavební inženýr Jan Vladimír Hráský a český architekt Anton Hrubý. V roce 2009 ji slovinští architekti Jurij Kobe a Marjan Zupanc zrenovovali a přidali moderní černou přístavbu.

Víte, že český herec a režisér Rudolf Inemann hrál v roce 1899 na scéně Krajského divadla prvního „slovinského“ Hamleta?
V období mezi lety 1894 až 1900 byl ředitelem Krajského divadla, a potom ho vystřídal ve funkci další český herec a režisér Adolf Dobrovolný, který byl ředitelem až do roku 1906. Slovinská divadelní scéna byla na konci 19. století ještě v plenkách, a proto zde působilo mnoho českých herců.

Víte, že česká opera Prodaná nevěsta byla na scéně lublaňské opery odehrána více než 550krát?
Dílo Bedřicha Smetany bylo ve Slovinsku poprvé uvedeno v Krajském divadle už v roce 1894, a zatím naposledy v roce 2019 ve spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským. Představení režíroval Jiří Nekvasil a orchestr řídil jako hostující dirigent David Švec z Národního divadla v Praze.

Víte, že první profesionální baletní soubor a první baletní školu ve Slovinsku založil v roce 1919 český tanečník a choreograf Václav Vlček?
Vlček také vytvořil choreografii pro první samostatné představení lublaňského baletního souboru. V baletní škole, kterou založil Vlček se svou partnerkou Hanou Klimentovou, studovala také první slovinská primabalerína Lidija Wisiak.

Víte, že  bylo Labutí jezero ve Slovinsku poprvé inscenováno v roce 1921 pod vedením českého tanečníka a choreografa Václava Pohana?
V hlavních rolích tančila ruská tanečnice Alice Nikitina a česká tanečnice Máša Cvejičová (nar. Marie Svobodová). Premiéra baletu v roce 1921 značně předstihla většinu evropských metropolí, které uvedly toto představení až po druhé světové válce.

PRO ZVĚDAVCE

Průčelí budovy je rozčleněno novorenesančními a klasicistními prvky. Hlavní vchod zdobí iónské sloupy a tympanon se znaky dramatického umění, amorky a dvěma ženskými postavami. Nad tympanonem jsou vyobrazeny alegorie Génia, Dramatu a Opery, a u hlavního vchodu stojí sochy zobrazující Tragédii a Komedii. Sochy vytvořil slovinský sochař Alojz Gangl, ostatní dekorativní výzdobu zajistily rakouské a české firmy. Před Operou stojí také busty slovinských herců a režisérů Ignacija Borštnika, Antona Verovška a zpěváka Julija Betetta. Po stranách jsou dva boční východy. Hlavním vchodem vstupujeme do předsálí, které vede na chodbu se šatnami, do suterénu s operním barem a do vyšších pater. Hlediště sálu se skládá z přízemí, dvou pater s lóžemi a z galerie. Zlaté květinové ozdoby a voluty zdobí části mezi lóžemi a galerií. Kontrast se zlatým tónem sálu vytvářejí červená sedadla a divadelní opona. Strop původní budovy namaloval Čech Adolf Liebscher a v roce 1892 navrhl také jevištní oponu, kterou dnes známe pouze z olejové skici; uchována je v Národní galerii v Praze. Uprostřed stropu sálu visí velkolepý lustr obklopený malbami ženských alegorických postav.

Při slavnostním otevření divadla dne 29. září 1892 byla uvedena slovinská tragédie Veronika Deseniška, kterou napsal spisovatel Josip Jurčič. Slovinské divadlo nebylo v té době příliš rozvinuté, a proto v Krajském divadle pracovalo hodně zahraničních herců, režisérů a zpěváků, včetně Čechů, kteří později přeložili některá slovinská díla do češtiny, např.: František Lier přeložil hru Král na Betajnové a první představení v roce 1904 režíroval nejprve v lublaňském Krajském divadle a poté v roce 1910 ještě v pražském divadle na Smíchově. Herečka Růžena Nosková-Nasková pracovala v Krajském divadle od 1904 až 1907, přeložila Cankarovy hry: Král na Betajnové a Pacholci, které byly posléze také uvedeny v Čechách. Po první světové válce se slovinští divadelníci přestěhovali do nové budovy Národního divadla – činohry a stávající budova se stala sídlem opery a baletu.

V té době a ještě další tři roky  byl baletním mistrem Čech Václav Pohan a baletním režisérem Václav Vlček, který pokračoval ve spolupráci s první slovinskou primabalerínou Lidijí, se kterou ve 20. letech cestoval a působil po celé Evropě. Až do druhé světové války byly v Krajském divadle odehrány kromě Prodané nevěsty také Smetanovy opery Hubička, Dalibor, Tajemství a Libuše a opery Leoše Janáčka Jenůfa a Káťa Kabanová. V roce 1908 se hrála premiéra Rusalky Antonína Dvořáka, která zde byla naposledy inscenována v roce 2011.

Kontakty s českou operou a baletem pokračují dodnes – v 80. letech byla znovu uvedena opera Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky a jeho Káťa Kabanová  byla v češtině inscenována v roce 2016. Orchestr dirigoval Jaroslav Kyzlink, současný hudební ředitel opery Národního divadla v Praze, který byl od sezóny 2014/2015 do konce sezóny 2018/2019 hlavním dirigentem opery v Lublani. Řadu sezón bylo velmi úspěšné baletní představení pro děti v komiksovém provedení Kdo je na světě nejmocnější? (premiéra 2005), které složil český skladatel Bohuslav Martinů. V roce 2016 se slavní baletní mistři, bratři Jiří a Otto Bubeníček zhostili nelehkého úkolu a podle předlohy k románu Dr. Živago uvedli v Lublani dramatický balet, s nímž v roce 2018 slovinský soubor hostoval na tanečním festivalu RE: PUBLIKA v Brně.

Trailer k opeře Prodaná nevěsta

Výroba opery Prodaná nevěsta

Árie z opery Mořská panna

Vytvoření opery Katja Kabanova
(Katja Kabanova – v zákulisí – Opera a balet SNG v Lublani)
Trailer k baletu Doktor Živago
(Doktor Živago – Balet činohry – Opera a balet SNG Lublaň

Popis cesty

z bodu 7 (Slovinské národní divadlo opery a baletu) k bodu 8 (NAMA / Baťův palác)

Od lublaňské Opery a baletu vede cesta směrem k centru po Cankarově ulici na Slovinskou ulici, kde je na rohu po pravé straně další zastávka – budova NAMA (8).

8. Nama (palác Bata)

Víte, že  je Nama obchodní společnost s tradicí, která je na slovinském území přítomna více než 70 let?
Nama (zkratka z Narodni magacin) je obchodní společnost založená v roce 1946, aby vyhověla poptávce stále náročnějších poválečných zákazníků a byla i řetězcem supermarketů v SFRJ (Socialistické federativní republice Jugoslávii).

Víte, že dnešní obchodní dům Nama vystavěla česká továrna obuvi jako svůj obchodní dům Baťa na místě, kde před zemětřesením  roku 1895 stál Hotel Stadt Wien?
V roce 1938 tady česká firma Baťa vybudovala svůj obchodní dům a nazvala ho „domem služeb“. V Baťově paláci bývaly kromě obchodů i kanceláře, kino, kavárna na střešní terase a v suterénu dokonce i bazén.

Víte, že naproti dnešní Namy stojí hotel Slon, který se jmenuje po slonu Sulejmanovi rakouského vévody Maximiliánu II.?
Ten se vroce 1552, když mu bylo 25 let, cestou ze Španělska zastavil v Lublani. S sebou vezl dary ze svatby s Marií Španělskou, mezi nimiž byl i slon jménem Sulejman. Lidé z Lublaně byli tímto mohutným zvířetem ohromeni a na místě, kde odpočívalo, později vybudovali hotel, který na památku této události pojmenovali Slon.

PRO ZVĚDAVCE

Ve Slovinsku byly tradičně přítomny české podnikatelské subjekty. Slovinští političtí představitelé se totiž po první světové válce snažili za přispění jugoslávského a českého kapitálu a  s výraznou státní podporou vybudovat ve Slovinsku silný textilní průmysl. Tento plán zaujal i československé ekonomy, u kterých si slovinský vlastenec a bankéř Ivan Hribar již v roce 1919 objednal vypracování projektu rozvoje textilního průmyslu ve Slovinsku. Už 14. února 1920 expert v československé vládě František Martínek předložil Zemské vládě plán a rozpočet na vybudování velké textilní továrny na  výrobu vojenského sukna, lodenu a dek ve městě Medvode. Na vybudování továrny a zahájení výroby předpokládal investici 70 milionů korun a čistý zisk by činil 60 milionů korun ročně. Tento  plán se však neuskutečnil a textilní i jiný průmysl přišel v Československa do Slovinska spíše ve formě drobnějšího podnikání a společných investic se Slovinci.

Jeden z takových příkladů je vybudování továrny akciové společnosti Droga Kolinska, která na začátku roku 1908 fungovala jako pobočka české továrny kávových příměsí z Kolína a poté jako Kolinská továrna kávových příměsí v Lublani. Od roku 2005 funguje jako Droga Kolinska d.d. a je známým výrobcem potravin na celém území bývalé Jugoslávie. Kolinska, jejímiž akcionáři byli i slovinští obchodníci, založila v Lublani svou pobočku, aby dosáhla na balkánský trh. Společnost v roce 1908 v Lublani koupila docela velký pozemek mezi železniční tratí a  Šmartinskou ulicí, kde byla podle projektu českého architekta Čeňka Křičky, který byl také architektem společnosti a generálním ředitelem továrny v Kolíně, zahájena stavba továrny. Ta v roce 1910 začala vyrábět se 40 dělníky. Komplex továrny sestával z hlavní dvoupatrové budovy u silnice v lublaňské čtvrti Zelena jama, z bytových objektů u Šmartinské ulice, řady skladů a pražírny fíků. Do výšky se tyčil neobvykle hezký komín, který je dodnes částečně dochován a v půdorysu má tvar osmiúhelníku.

Popis cesty

z bodu 8 (NAMA / palác Bata) k bodu 9 (Slovinská banka)

Od budovy Namy přejdete  Cankarovu ulici a budete pokračovat po Slovenské směrem z centra. Po několika metrech se vlevo nachází další zastávka (9) Banka Slovenije.

9. Slovinská banka /Banka Slovenije

Víte, že plány na stavbu Slovinské banky (sln.: Banka Slovenije) navrhl český architekt František Krásný?
Stavba modernistické budovy Slovinské Banky na Slovinské ulici 35 v Lublani trvala 3 roky – od roku 1920 do roku 1923. Původně zde sídlila Lublaňská kreditní banka (LKB), která byla těsně propojena s Živnostenskou bankou v Praze, a proto byli všichni její vedoucí pracovníci Češi.

Víte, že do Lublaně přivedl české bankéře tehdejší starosta Lublaně a velký vlastenec Ivan Hribar?
Politikovi a ekonomovi Ivanu Hribarovi, lublaňskému starostovi a řediteli lublaňské pobočky pražské pojišťovny Slavia, se podařilo získat podporu generálního ředitele pražské Živnostenské banky při zakládání Lublaňské kreditní banky. Spolupráce s Čechy byla tehdy vítaná a ve slovinském politickém povědomí je Lublaňská kreditní banka považována za první „pravou slovinskou“ banku, která otevřela cestu slovinským firmám k nadregionálnímu kapitálovému trhu.

Víte, že byl československý kapitál, který přicházel prostřednictvím České průmyslové banky a banky Slavia, mezi dvěma světovými válkami důležitý především ve slovinském bankovnictví a v textilním průmylu?

Pro zvědavce

Rozhodnutí o stavbě budovy dnešní Slovinské banky bylo vydáno 10. 7. 1920. Hlavní vchod zdobí čtyři Atlanti, kteří podpírají balkón v prvním patře. Atlanti jsou dílem slovinského sochaře France Bernekera, který je záměrně vymodeloval jako atlety bez přehnaně zdůrazněných svalů. Takto jsou jako opakující se elementy na průčelí stavby dobře přizůsobeni její architektuře. Vchod byl několikrát přemístěn a původní těžké dřevěné vchodové dvěře byly nahrazeny (naposledy roku 2007)  moderními prosklenými bezpečnostními dvěřmi.

Jihoslovanská pojišťovací banka Slavia, která byla důležitá pro slovinské hospodářství, byla založena roku 1922 Českou pojišťovací bankou v Praze, která ukončila své podnikání sjednané na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Československý kapitál tvořil 49 % jistiny. Velké množství kapitálu investovala Živnostenská banka a Česká družstevní pojišťovna z Prahy, zvláště v oblasti textilního průmyslu.

Se zahraničním kapitálem přišli do Slovinska také zahraniční pracovníci – především odborníci. Pojišťovací banka Slavia zaměstnávala české úředníky, protože v této oblasti nebyl dostatek domácích odborníků. Podobné to bylo s mistry a vedoucími pracovníky v textilních továrnách. Při zavádění textilního průmyslu ve Slovinsku nebylo mezi místním obyvatelstvem dostatek odborníků, a proto si je podnikatelé přivedli s sebou. V tomto odvětví bylo roku 1934 zaměstnáno 319 zahraničních pracovníků, z toho 73 % z Československa. Vláda však omezila zaměstnávání cizinců kvůli obavám z rostoucí nezaměstnanosti a 14. 6. 1922 začal platit zákon o ochraně zaměstnanců. Tato legislativa vyvolala odpor představitelů jiných států a diplomatičtí zástupci některých cizích zemí dokonce pohrozili, že v případě přísné zaměstnanecké politiky vyhostí jugoslávské občany, kteří byli zaměstnáni na jejich území. Kvůli těmto ostrým předpisům požádalo mezi válkami velké množství československých občanů o jugoslávské občanství a také ho získalo.

Popis cesty

z bodu 9 (Slovinská banka) do bodu 10 (Mrakodrap)

Dále budeme pokračovat po stejné straně Slovinské ulice a o několik metrů dále, po levé straně narazíme na další bod naší procházky (10) Nebotičnik (neboli česky mrakodrap).

10. Nebotičnik (Mrakodrap)

Víte, že byl Nebotičnik (neboli mrakodrap), postavený v roce 1933, se 70,35 metry a s 13 patry nejvyšší budovou na Balkáně až do druhé světové války?

Víte, že je při zemětřesení mrakodrap jednou z nejbezpečnějších budov v Lublani?
Statik při výpočtech zohlednil 35násobný faktor zemětřesení a umístil budovu s třinácti patry na 16 pilířů a 18 metrů hluboké základy, a proto je mrakodrap jednou z nejlépe zabezpečených budov proti zemětřesení v Lublani.

Víte, že byl výtah postaven v budově už od začátku? V té době to byla velká novinka, ale vedle něho bylo vybudováno i slavné kruhové schodiště. A že v kavárně se zpočátku servírovalo pouze v křišťálu a na stříbře?

Víte, že český režisér František Čáp natočil panoramatický pohled na Lublaň právě z Nebotičniku a použil ho ve filmu Vesna, který od uvedení v roce 1953 až do konce sedmdesátých let, držel rekord jako nejsledovanější slovinský film?
Panoramatický pohled na město byl podobný pohledům, které používali čeští filmaři v českých meziválečných filmech.

Víte, že na místě, kde je nyní mrakodrap, byl kdysi středověký klášter?
A že je do základů mrakodrapu zabudována báseň slavného slovinského básníka Otona Župančiče? Na základech je napsáno: Aby naše zrno mělo pole a naše úroda byla pod bezpečnou střechou.

PRO ZVĚDAVCE

Na zakázku Penzijního fondu a podle plánů slovinského architekta Vladimira Šubice byl lublaňský mrakodrap dostavěn 21. února 1933. V té době to byla nejvyšší budova ve střední Evropě. Od roku 2003 je celý chráněn a uznáván jako kulturní památka státního významu.

Interiér Nebotičniku je známý svou mimořádnou přesností. Turisté si často přicházejí prohlédnout monumentální kruhové schodiště ve středu budovy. Vnějšek je také jedinečný, úzký mrakodrap s rovnoměrně rozmístěnými pravoúhlými okny, výrazným přízemím a půlkruhovými výklenky na vrchu budovy. Ve výšce šestého patra se nachází čtyřmetrová socha Géniů, kteří hledí do budoucnosti a vestibul je ozdoben čtyřmi hlavami penátů (řecko-římští bůžci, kterí chránili dům a byli patrony rodiny). Obložení stěn je z krasového mramoru a z mramoru z Podpeče, kavárna byla při zahájení vybavena vybranými kousky nábytku podle vzoru amerických kaváren. Horní patra byla vždy využívána k pohostinství, které však před rokem 2000 upadlo a znovu ožilo až po důkladné rekonstrukci v roce 2010, kterou umožnil australský podnikatel slovinského původu Anthony Tomažin.

Mrakodrap se může pochlubit jedním z nejkrásnějších a nejznámějších výhledů v Lublani. Z vrcholu, respektive z kavárny je možné vidět Lublaň ze všech stran, především výhled na starou část města a na hrad je nádherný, a proto ho často a rád využíval ve svých filmech i český režisér František Čáp.

František Čáp byl český režisér, scénárista a střihač, který do Slovinska přišel v roce 1952. Ve Slovinsku natočil velkou část svých filmů a na slovinské filmové scéně zanechal výraznou stopu. Už jeho první slovinský celovečerní film a první slovinská romantická komedie Vesna, mu přinesl velký úspěch. Film byl důležitý i z technického hlediska, protože na slovinskou filmovou scénu a do filmové tvorby vnesl nové standardy. František Čáp získal ceny na několika důležitých filmových festivalech: v roce 1941 za český film Noční motýl obdržel Zlatého lva na Benátském filmovém festivalu, v roce 1946 mu film Muži bez křídel přinesl zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes, a v roce 1953 byl film Vesna oceněn jako nejlepší film na filmovém festivalu v Pule. Na filmovém festivalu v Pule obdržel František Čáp i cenu za nejlepšího režiséra.

Během své kariéry natočil kromě zahraničních i 11 slovinských filmů: Triglav film prodal Čápův špionážní film X-25 hlásí do 48 zemí, ale Čápův poslední celovečerní film Naše auto (1962) nedosáhl požadovaného úspěchu a zavřel mu dveře slovinského a jugoslávského filmu. V roce 1965 natočil ještě dokumentární film Piran. Poslední roky svého života strávil v osamění a chudobě, protože už neměl žádné filmové projekty, a navíc mluvil špatně slovinsky, takže pro něj bylo obtížné zapojit se do společnosti. Zemřel u moře, kde prožil poslední roky života a je pohřben v rodinném hrobu rodiny Petroniů, protože dobře vycházel s dvojčaty Idou a Licií Petronio.

Popis trasy

z bodu 10 (Nebotičnik / Mrakodrap) k bodu 11 (Národní galerie)

Od Nebotičniku, kde si můžeme vychutnat kávu a drobné občerstvení v kavárně ve 12. patře, pokračujeme dále Štefanovou ulicí do konce, zabočíme doleva a už jsme u další zastávky (11) Národní dům – Národní galerie.

11. Národní Galerie / Národní Dům

Víte, že je Národní galerie ústřední národní institucí pro starší umění ve Slovinsku, ve které je uložena největší sbírka výtvarných děl na slovinském území od vrcholného středověku do 20. století?
Stálá sbírka, která je rozdělená podle historických období, zahrnuje téměř šest set děl evropského a slovinského umění.

Víte, že palác Národního domu, který je sídlem Národní galerie, projektoval pražský architekt František Edmund Škabrout, který vyhrál soutěž mezi 17 architekty?
Národní dům měl řadu společenských prostor pro různá sdružení, možnost pořádání divadelních představení, restauraci, velkou zahradu s tanečním parketem za palácem a v suterénu tělocvičnu. Po roce 1925 v budově zůstalo pouze tělovýchovné sdružení Sokol Narodni dom a sdružení Narodna galerija, které zde v roce 1928 otevřelo první stálou expozici.

Víte, že Národní dům, dnes Národní galerie, byl první veřejnou budovou v Lublani s elektrickým vedením, které fungovalo již při otevření 10. října 1896?

Víte, že v roce 1993 byl Národní dům vyhlášen kulturní památkou?

Víte, že dnes se komplex Národní galerie skládá ze tří jednotek – Národního domu a sousedního domu, které jsou vzájemně propojeny skleněnou vestavěnou budovou – a po rekonstrukci zahrnuje 12 670 m2 podlahové plochy, z nichž téměř 4 000 m2 je určeno k výstavám?

Víte, že si v galerii můžete prohlédnout díla středověkého církevního umění, barokní umělecká díla Gregoria Lazzariniho a Giulia Quagliho, portréty Jožefa Tomince ve stylu biedermeieru, neoklasicistní malby France Kavčiče, díla realistů Janeze a Jurije Šubice, díla oblíbené slovinské malířky Ivany Kobilicové a slavná umělecká díla malířů slovinského impresionismu Ivana Grohara, Riharda Jakopiče či Matije Jamy?

Víte, že lublaňská Národní galerie poprvé hostovala v Praze v roce 1927, a to s přehledem vývoje slovinského malířství v posledních pěti letech, avšak výstava, alespoň podle novin, nebyla příliš dobrá?
Po několika desetiletích se v Praze (od 16. května do 17. září 2019) opět uskutečnila výstava téměř 500 exponátů slovinského impresionismu a dalších směrů ze slovinského kulturního prostoru z období odroku 1870 do roku 1930.

Víte, že Národní galerie v roce 2023 oslaví šedesát let pedagogické činnosti?

PRO ZVĚDAVCE

Národní dům je neoklasicistní palác s neorenesanční fasádou, který se nachází u Cankarjevy ulice, promenády mezi centrem města a parkem Tivoli. Budova je postavena na třídílném půdorysu, podobně jako bazilika, ale kvůli nedostatku peněz zůstaly výklenky na fasádě, určené pro sochy, prázdné a stejně tak i pole na zdech ve Slavnostním a Zlatém sále určená pro výmalbu. Národní dům měl sloužit nejrůznějším sdružením jako místo jejich činnosti a zároveň byl společenským střediskem lublaňských občanů. To byl hlavní cíl sdružení Narodni dom, které bylo založeno v roce 1881 a které spojovalo všechna národní sdružení v Lublani a připravovalo vše pro sbírku dobrovolných příspěvků mezi Slovinci – organizovali loterie a zábavy, prodávali akcie, instalovali šipky do hostinců a obchodů atd. V roce 1945 bylo navrženo, aby byl do této budovy umístěn parlament, ale nakonec byl v sousedním domě postaven pouze Klub poslanců. V roce 1988 byly prostory ponechány Národní galerii, která má v budově administrativní i výstavní prostory. Poté byla v roce 2001 podle návrhu kanceláře Sadar Vuga Arhitekti vybudována skleněná vstupní aula a v roce 2016 proběhla zatím poslední rekonstrukce celého objektu, která byla umožněna vystěhováním sportovního oddílu Narodni dom. Tím bylo získáno dalších 2145 m2 nových funkčních ploch určených pro výstavní a pedagogickou činnost, ale také pro sklady, dílny a další servisní prostory. Komplex tří budov, které vznikaly v letech 1894 až 2001 má dnes plochu téměř 13 000 m2.

Na začátku byly horní prostory k dispozici různým slovinským sdružením (mimo jiné také Slovinské akademii věd a umění), a ve spodní části byla umístěna tělocvična, bowling, kavárna, restaurace a pivnice. Konaly se tady různé kulturní a společenské akce, plesy a jiné zábavy; v budově byl postaven i katafalk zasloužilým Slovincům, jako byli například spisovatel Ivan Cankar nebo literární historik a jeden z prvních profesorů Lublaňské univerzity Ivan Prijatelj. V roce 1925 byla podepsána nájemní smlouva se sdružením Narodna galerija.

Už od 90. let 19. století Slovinci chtěli mít svou vlastní uměleckou instituci. Teprve v roce 1907 zahájilo Sdružení pro křesťanské umění sbírku staršího slovinského umění a v roce 1918 bylo založeno Sdružení Národní galerie, které se po roce 1925 přestěhovalo do Národního domu. První ředitel Národní galerie, Ivan Zorman, který studoval architekturu na polytechnice v Praze, se kromě organizace sdružení a prostoru musel postarat o získání uměleckých děl. V roce 1927 byly z Paříže přivezeny odlitky plastik z Louvru, které byly exkluzivně vystaveny ve „slovinském Louvru“.

Donace podnikatele dr. Frana Windischera, který byl sponzorem a od roku 1929 i prezidentem Národní galerie, znamenaly významný příspěvek k hodnotě umělecké sbírky. Již 22. června 1933 galerie slavnostně otevřela doplněnou stálou sbírku slovinského umění a získala u slovinské veřejnosti výbornou pověst. 1. července 1946 byla Národní galerie převzata pod záštitu vlády Lidové republiky Slovinsko. Díky tomu byla galerie přeměněna na státní instituci a získala pevnější hospodářské a organizační základy, v roce 1951 otevřela stálou sbírku Moderní galerie.

Zajímavosti v okolí

Na druhé straně silnice vidíme srbský pravoslavný kostel, a naproti němu je budova Moderní galerie.

Popis trasy

z bodu 11 (Národní galerie) do bodu 12 (Tivoli Park)

Naše cesta vede podchodem, který leží mezi pravoslavným kostelem a Moderní galerií. Moderní galerie je národním muzeem, které v souladu se svým posláním funguje v rámci moderního a současného umění. Byla založena v roce 1948 jako muzeum moderního umění. Kolem Moderní galerie pokračujeme podchodem směrem k parku Tivoli.

12. Park Tivoli - Josef Václav Radecký a Václav Hejnic

Víte, že je jméno Tivoli římského, respektive italského původu? Jmenuje se tak v současnosti antické město Tibur, v němž je renesanční vila s jedinečným parkem známým taktéž jako Tivoli?
Lublaňský park získal jméno podle ústřední budovy – sídla, které bylo poprvé zmíněno v 13. století jako Podturn. Maršál Josef Václav Radecký z Radče ho získal od císaře, zrenovoval ho a založil hradní park, který otevřel pro veřejnost. Roku 1860 císaři, respektive městu Lublani, sídlo, které se tenkrát již jmenovalo Tivoli, vrátil.

Víte, že Čech Vácav Hejnic (1864-1929), který se v českých zemích vyučil zahradníkem, absolvoval dvorskou zahradnickou školu ve Vídni a pracoval v Paříži a v Londýně, byl roku 1892 vybrán na místo městského zahradníka v Lublani ze šesedáti kandidátů?
Obdobíj eho působení bylo zásadní pro formování Parku Tivolu tak, jak ho známe dnes, protože do té doby existovala jen jeho centrální část upravená ve stylu secese. Hejnic park obohatil výsadbou keřů, růží a jiných kvetoucích atraktivních a exotických rostlin.

Víte, že většina zeleně v širším centru Lublaně je výsledkem systematické práce Václava Hejnice, který naplánoval mnoho alejí podél větších ulic a podél řeky Lublanice, založil, respektive upravil všechny důležité parky v Lublani, na nichž můžeme pozorovat jeho charakteristický rukopis – geometrické a symetrické uspořádání rostlin?
Při plánování parku Tivoli spolupracoval s architekty Jože Plečnikem a Maxem Fabianiem, který mimo jiné navrhl výsadbu aleje spojující městské centrum se zámkemTivoli.

Víte, že je dnes park Tivoli velmi navštěvovaným místem, kde se lidé procházejí, obdivují přírodu, odpočívají a věnují se sportu?
Na severní straně parku je sportovní centrum, hala Tivoli a koupaliště Tivoli s fitness centrem a saunou. Venku jsou hřiště pro děti, kavárny tenisové kurty a minigolf. Na druhé straně parku je kavárna Čolnarna, odkud můžete z terasy obdivovat rybníček a spoustu barevných květin, na druhé straně rybníku je další velké dětské hřiště.

PRO ZVĚDAVCE

Maršál Josef Radecký (1766-1858) ze starého českého rodu Radeckých z Radče se roku 1797 oženil s  hraběnkou Francizkou Romanou von Strassoldo-Grafenberg z Tržiče (Tržič je hrad v severním Slovinsku), v manželství se jim narodilo osm dětí. V letech 1807–1819 žil Radecký občas na hradě Neuhaus v Tržiči, který koupil společně s panstvím od své tchyně. Roku 1812 se stal velitelem nově zřízeného 5. husarského pluku Rakouské císařské armády a o rok později velitelem štábu u polního maršála Schwarzenberga, takže hrál významnou úlohu při tvoření taktiky bitvy u Lipska proti Napoleonovi. V sedmdesáti letech byl jmenován polním maršálem. Jeho poslední brilantně vyhranou bitvou byla roku 1849, tehdy bylo Radeckému 83 let, bitva u Novary, kdy se mu s početně slabším vojskem podařilo zadržet silnějšího nepřítele a po příchodu posil porazit vojsko piemontského krále Karla Alberta. Na Kongresovém náměstí v Lublani stál do začátku 20. století památník na počest Radeckého.  

Téměř do konce 19. století Lublaň neměla centralizovau urbanistickou politiku, a proto se o zeleň starali pouze soukromí zahradníci. Roku 1892 městská rada vyhlásila konkurz na pracovní místo městského zahraníka a jako nejvhodnější kandidát byl vybrán Čech Václav Hejnic, který mimo jiné roku 1894 založil u tivolského rybníka  první městskou školku dřevin. Ta se pak rozšířila na Městské zahradnictví a  později podnik Rast.

Prvním rozsáhlejším Hejnicovým počinem bylo založení  Bleiweisova parku v Tivoli roku 1897. Dále vytvořil park na Chorvatském náměstí a také park před soudním palácem, který dnes známe jako Miklošičův park. Během svého působení v Lublani navrhl a osadil i mnoho dalších zelených ploch, např. aleje na Resslově, Prešerenově a Doleňské ulici nebo na Krakovském nábřeží.

   Pro dnešní podobu centra byly nejdůležitější aleje, které sloužily k rozšíření Tomšičovy a Šubičovy ulice, kde je budova Opery a Národní galerie. Realizoval tak plán architekta Fabiania na vytvoření zelené spojnice mezi parkem Tivoli a centrem města. Hejnic sehrál klíčovou roli při formování parku Tivoli tak, jak ho známe dnes. Základním tvarem jeho uspořádání zeleně je kruh stejnoměrně rozdělený na čtyři části a ve výsledku pak unikátní a zcela nová podoba parku. Krom toho je pro Hejnice charakteristické přesné tvarování forem a inspirace barokními vzory.

Popis cesty

z bodu 12 (park Tivoli) do bodu 13 (pivovar Union)

Když vyjdeme z podchodu, je přímo před námi na konci promenády zámek Tivoli. Můžeme se dát doleva směrem k rybníčku, dětskému hřišti a kavárně Čolnarna , anebo doprava směrem k následující zastávce naší procházky. Po cestě půjdete několik minut, než uvidíte vlevo bazén Tivoli, tenisové kurty a za nimi Muzeum moderní historie a sportovní halu Tivoli. Vpravo, podél železnice je rozlehlé parkoviště. Kolem něj se dostaneme na hlavní silnici – na Celoveckou ulici (slovinsky: Celovška cesta). Když ji přejdeme, jsme před dalším bodem (13) pivovarem Union (slovinsky: pivovarna Union).

13. Pivovar Union

Víte, že je tradice vaření piva v Lublani velmi dlouhá – v lublaňských bažinách byly totiž nalezeny pivní nádoby, které jsou téměř 3400 let staré?
V pozdním středověku však císař Fridrich zakázal vaření piva v rakouských vinařských zemích, kam patřilo i slovinské území, protože pivo bylo levnější než víno. Tím pivovarské řemeslo ve Slovinsku téměř vymizelo.

Víte, že v Kraňsku (velká čast území dnešního Slovinska včetně Lublaně) slovo ’pivo‘ z jazyka úplně vymizelo, protože lidé pro tento nápoj používali slovo ol nebo vol?
Výraz pivo později přejali zpátky z češtiny. Češi byli totiž po obnovení výroby piva mezi prvními pivovarskými mistry ve Slovinsku, kteří své znalosti předávali místním lidem.

Víte, že Pivovar Union (dříve Pivovar Kosler), který v roce 1864 založili jako malý rodinný podnik bratři Ivan a Peter Koslerovi, v roce 2015 spolu s pivovarem Laško (což je druhý největší slovinský pivovar) přešel do rukou nizozemské společnosti Heineken International?
Ale chmel, který se používá v pivovaru Union, stále pochází ze Slovinska. Kromě toho je pivovar Union hlavním sponzorem slovinského sportu a štědře podporuje i významné kulturní a společenské události.

Víte, že e pivovarníci mají svého patrona, krále piva Gambrina?
Podle mýtu tento král vynalezl pivo, bývá zobrazován s červeným nosem, jak sedí na sudu, který patří k řemeslu.

Víte, že v historické budově pivovaru můžete v Pivnici Union ochutnat všechna piva, která se vaří v pivovaru Union a Laško?
– čerstvé a dobře natočené: světlé filtrované a nefiltrované, speciální piva, černé pivo i radlery s různými ovocnými příchutěmi, pro řidiče je v nabídce i nealkoholické pivo.

PRO ZVĚDAVCE

Na slovinském území se pivo objevuje již za dob Římanů, Keltů a Thráků a ve středověku se stalo součástí jídelníčku všech vrstev místních obyvatel. Pivo se tady jistě vařilo ve 13. století – zápisy o prvním známém pivovaru pocházejí z roku 1291, a chmel, slad a pivo jsou zmiňované již dřív, v zápisech z roku 1160. Oficiálně je lublaňské pivovarnictví staré víc než 400 let, neboť první písemné informace o komerčním vaření piva pocházejí z roku 1592 v zápisu o dani z piva, který je uložen v archívu. Ze 16. a 17. století máme zprávy o několika lublaňských hospodských, kteří vařili a prodávali své pivo. Zlatou dobou lublaňského pivovarnictví bylo 18. a 19. století, kdy bylo otevřeno mnoho pivovarů,  mezi nimiž byl i pivovar, který je dnes známý jako Pivovar Union (slovinsky: pivovarna Union).

Bratři Ivan a Peter Koslerovi, kteří v roce 1864 založili malý rodinný pivovar v Lublani, byli potomci Johana Koslera, jednoho z nejbohatších lidí v Kraňsku. Postupně se produkce a kvalita piva zvyšovala, a proto se stal pivovar největším v Kraňsku, pivo se vyváželo do egyptské Alexandrie, severní Itálie, Terstu, Rakouska, chorvatského přímoří a Dalmácie. Poté firma založila akciovou společnost Union, která združila mnoho menších pivovarů. Během druhé světové války byl sice pivovar Union zavřený, ale jeho podzemní chodby byly využívány jako kryt. Hned v roce 1945 však pivovar vyprodukoval 45.000 hl piva a i po válce Union převládal na slovinském trhu a dodnes je největším výrobcem piva ve Slovinsku. Kromě piva je Union také největším výrobcem nealkoholických nápojů ve Slovinsku – k jejich výrobkům patří sladké nápoje Sola a voda Zala přírodní, anebo s ovocnými příchutěmi. V budově pivovaru bylo v roce 1987 otevřeno jediné větší pivovarnické muzeum ve Slovinsku – dnes: UNION EXPERIENCE. V muzeu je zdokumentován postup výroby piva, dějiny vaření a přepravy, výbava a pomůcky, které pivovarníci a hospodští v různých obdobích používali. Muzeum je zároveň součástí lublaňského kulturního dědictví, protože je umístěno na půdě bývalé sladovny, která je památkově chráněna.

Výroba piva má několik fází. První fáze výroby je vaření. Nejdříve se slad (naklíčený ječmen) sešrotuje na kaši, přitom se během drcení ze sladu vymačkají cukry a extrakt, a smíchá se s vodou. Cukry později slouží při růstu kvasinek. Ve filtrační nádobě se směs vody a cukru scedí a oddělí se tak sladina, která se dál používá při vaření piva a sladové mláto, které se suší a prodává jako krmivo pro dobytek. Sladina se pak vaří a v této části výroby se do ní přidává chmel (dává se ho málo a používá se pro hořkost a aroma). Během vaření se bílkoviny vysráží a v potom odstraní. Tím vznikne čistá mladina, která kvasí 5 dní, kdy kvasnice rozloží sacharidy na alkohol a oxid uhličitý. Předposlední fázi výroby piva nazýváme zrání, to znamená, že pivo zchladne a odkaluje se. Zrání může trvat různě dlouho, ale dlouho zrající piva obvykle chutnají lépe. V pivovaru Union trvá zrání od 8 dní po 3 týdny. Když pivo dozraje, přefiltruje se, přečerpá se do přetlakových tanků a putuje do stáčírny.

Popis cesty

z bodu 13 (pivovar Union) do bodu 14 (lázně Ilirija)

Po Celovecké ulici se budeme vracet směrem k centru, projdeme pod viaduktem a těsně před křižovatkou se na pravé straně nachází další zastávka (14) – Koupaliště Ilirija.

14. Koupaliště Ilirija + busta Stanka Bloudka v Parku Tivoli

Víte, že inženýr a architekt českého původu Stanko Bloudek vybudoval v Lublani Koupaliště Ilirija, které bylo v roce 1929 jedním z nejmodernějších v Evropě?
Bylo to první koupaliště v Lublani s letním olympijským bazénem, zimním bazénem, skokanskou věží a zařízením na ohřev vody. Stavba bazénu stála 5 milionů tehdejších dinárů, z čehož 2 miliony dinárů přispěl sám ing. Stanko Bloudek.

Víte, že Stanko Bloudek v roce 1934 postavil v Planici první lyžařský vlek ve Slovinsku a vyprojektoval a vybudoval první velký můstek pro skoky na lyžích na světě, kterému se přezdívá Bloudkův gigant?
Tím se Stanko Bloudek mimořádně zasloužil o rozvoj sportu a tělesné kultury ve Slovinsku v meziválečném období.

Víte, že Stanko Bloudek vyprojektoval a vyrobil první slovinské auto Triglav?
V roce 1933 se stal spolumajitelem a konstruktérem společnosti Automontaža, která je považována za nejstarší automobilovou firmu ve Slovinsku. V Automontaži Bloudek vyprojektoval a také vyrobil první slovinské auto, které se nazývalo Triglav. Auto s dvoutaktním DKW motorem stálo 40 tisíc tehdejších dinárů, ale bohužel zůstalo pouze ve fázi prototypu, který byl veřejnosti prezentován v roce 1934.

Víte, že byla v roce 1969 v lublaňském parku Tivoli na počest Stanku Bloudkovi postavena socha, kterou o čtyřicet let později někdo ukradl?
Bronzová busta sportovce a konstruktéra sportovních staveb inženýra Stanka Bloudka (1890–1959) byla postavena na vysokém kamenném podstavci čtvercového tvaru a stála v parku pod Halou Tivoli. V roce 2008 však byla odcizena a znovu byla na místo postavena až v roce 2019.

PRO ZVĚDAVCE

Stanko Bloudek se narodil v roce 1890 českému otci a slovinské matce. Dětství prožíval střídavě ve Slovinsku a Česku. V roce 1908 se v Praze zapsal na Akademii výtvarných umění, ale po prvním ročníku přešel na studium inženýrství. Nejdřív se věnoval letectví, v roce 1910 v Praze vyrobil kluzák a poté jednokřídlé motorové letadlo, které pojmenoval Racek – Galeb. V roce 1911 vyrobil dvoukřídlé motorové letadlo, které pojmenoval Libela. Po první světové válce byla v lublaňském aeroklubu vyrobena ještě dvě letadla podle Bloudkových návrhů – jednokřídlé motorové letadlo Sraka  (straka) a jednokřídlé dvousedadlové letadlo s názvem Lojze.

Později se Bloudek věnoval automobilům: v roce 1933 se stal spolumajitelem a hlavním konstruktérem společnosti Automontaža, která pod různými názvy existovala až do svého bankrotu v roce 2002 a byla tak nejstarší automobilovou firmou ve Slovinsku. Když tam Bloudek nastoupil, zabývala se firma přestavbami autobusů a výrobou karoserií pro nákladní auta. Motory se kupovaly u společností Mercedes, Henschl a Deutz a montovaly se do karosérií vyrobených ve firmě. Stanko Bloudek však v Automontaži vyprojektoval a vyrobil první slovinské auto s názvem Triglav.

Stanko Bloudek byl aktivním sportovcem a významně přispěl k rozvoji sportu ve Slovinsku. V roce 1909 se podílel na založení fotbalového klubu Hermes. Do Lublaně také přivezl první pravý fotbalový míč a kopačky. V letech 1925 až 1929 byl jedním z prvních slovinských fotbalistů, slovinským mistrem v hodu oštěpem a vícenásobným mistrem Jugoslávie v krasobruslení. Jako organizátor, mecenáš, trenér a poradce se významně zasloužil o založení a rozvoj slovinské atletiky, tenisu, plavání, kolečkového bruslení, bruslení na ledu, ledního hokeje, šermu, fotbalu, lyžování a samozřejmě skoků na lyžích.

Právě pro skoky na lyžích Stanko Bloudek roku 1934 zkonstruoval v té době  největší skokanský můstek na světě v Planici, který se dnes nazývá Bloudkův gigant. Od roku 1932 vypracoval Bloudek plány na téměř 100 skokanských můstků. Jeho návrhy inspirovaly také stavitele skokanských můstků v Německu a Rakousku. Postavil i několik lanovek a dalších sportovních objektů. V Lublani vybudoval pro potřeby sporovního družstva Ilirije první moderní fotbalové hřiště, tenisové kurty, olympijský bazén, kluziště a atletickou dráhu, do nichž neváhal investovat vlastní peníze.

Popis cesty

z bodu 14 (lázně Ilirija) do bodu 15 (civilní nemocnice / Slovenijašport)

Na křižovatce před koupalištěm přejdeme přes Bleiweisovou ulici a budeme pokračovat dál po Gosposvetské ulici (Gosposvetska ulica) směrem k centru. Projdeme kolem evangelického kostela a na rohu před další křižovatkou se Slovinskou ulicí (Slovenska cesta) je restaurace Slovenska hiša (česky: Slovinský dům), ve které můžete ochutnat výborně připravené speciality slovinské kuchyně a osvěžit se točeným pivem Union nebo sklenkou z bohaté nabídky slovinských vín. Přes křižovatku vlevo na rohu vidíme další zastávku (15) – Slovenijašport, bývalou civilní nemocnici.

15. Civilní nemocnice / Slovenijašport

Víte, že na místě budovy Slovenijašport byla kdysi první civilní nemocnice v Lublani a v celém Kraňsku?
V roce 1784 císař Josef II. zrušil klášter bosých augustiniánů, který byl o dva roky později přebudován na Civilní nemocnici.

Víte, že klášterní a nemocniční budova byla při silném zemětřesení v roce 1895 tak výrazně poškozena, že ji museli zbourat?
Na stejném místě byly postaveny dvě secesní budovy: na Slovinské ulici 44 (Slovenska cesta), na rohu Slovinské a Dalmatinovy ulice (Dalmatinova ulica), stojí budova Slovenijašport z roku 1906, kterou navrhl Ciril Metod Koch a na Slovinské cestě 46 stojí Chribarův dům (Hribarjeva hiša), postavený podle návrhu architekta Maxe Fabianiho;

Víte, že český lékař dr. Jan Matoušek svou učebnicí porodnictví, kterou v roce 1818 do slovinštiny přeložil Valentin Vodnik, položil základy slovinské porodnické terminologie?

Víte, že do nemocnice, kde se nacházela také městská márnice, po utonutí přivezli mrtvolu slovinského lingvisty, učence a knihovníka Matije Čopa?
Matija Čop byl mimo jiné polyglot, který ovládal i češtinu a zabýval se českou poezií. Byl jedním z nejbližších přátel velikána slovinské poezie France Prešerna. Poté co Čop nešťastně utonul v Sávě, mu Prešeren věnoval několik básní, mimo jiné také epickou báseň Křest u Savice (Krst pri Savici), významné dílo slovinské literatury.

Víte, že po druhé světové válce byla budova Agrární spořitelny znárodněna a banka zlikvidována?
Krátce poté všechny prostory obsadila firma Slovenijašport a fungovala zde do devadesátých let 20. st.

Víte, že počátky fungování Slovenijašport DO (sln. delovna organizacija, čes. pracovní organizace) sahají do prvního roku po druhé světové válce, kdy byl založen Fizkulturni magazin (česky: Časopis tělesné výchovy)?
Slovenijašport se měl starat o zásobování sportovních organizací a občanů sportovním vybavením.

Víte, že na příkaz prezidenta Socialistické federativní republiky Jugoslávie byl v dubnu 1979 firmě DO Slovenijašport udělen řád práce se zlatým věncem?
Vyznamenání tehdy dostalo také osm nejzasloužilejších pracovníků.

PRO ZVĚDAVCE

Nemocnice v Lublani byla založena  císařem Josefem II., který 19. června 1786, dva roky po své návštěvě Lublaně podepsal dekret o založení Civilní nemocnice v Lublani. Podle císaře bylo totiž v Lublani příliš mnoho klášterů, a proto rozhodl, že jeden z nich bude přeměněn na nemocnici. Pro nemocnici byl určen augustiniánský klášter v Ajdovščině (to je část Lublaně), protože budova měla vhodně uspořádaný interiér, krásnou zahradu a čerstvý vzduch na rozdíl od františkánského kláštera, který byl u řeky Lublanice.

Když se Josef II. v roce 1787 vrátil do Lublaně, rozkázal, aby byla i sakristie a kostel přeměněna na nemocniční pokoje a aby se nově vybudovaly prostory pro duševně nemocné. To se také stalo, přestavba a přístavba byly dokončeny následujícího roku. Takže už dva roky po založení nemocnice přijímala i duševně nemocné. Od roku 1787 v ní fungovala i lékárna pro veřejnost. Když v roce 1813 Francouzi opustili Lublaň, převzal správu nemocnice v Ajdovščině městský magistrát, v roce 1849 pak země Kraňsko. V roce 1865 byla na Poljanách (směrem na východ od centra) otevřena dětská nemocnice. Kapacita budovy civilní nemocnice byla už v roce 1888 nedostatečná, ale nemocnice fungovala do roku 1895, kdy byla zemětřesením tak těžce poničena, že ji  museli zbourat.

Stejně jako představitelé jiných oborů, působili v Lublani i čeští lékaři. Nepochybně největší stopu zanechali v rozvoji slovinského porodnictví. Škola pro porodní asistentky byla založena v roce 1753 a později byla jedním ze základů Lékařské fakulty Univerzity v Lublani. První slovinské učebnice porodnictví napsal mgr. Anton Makovic v roce 1788: Podvučenje za babice (Poučení pro porodní báby) a Všegarske bukve za babice na deželi (Knihy o porodnictví pro báby na venkově). Základy slovinské terminologie porodnictví však položil až český porodník dr. Jan Matoušek (známý pod poslovinštěným jménem: Janez Matošek) svou učebnicí Babishtvo nebo Porodnizharski Vuk sa Babize (Porodnictví nebo Výuka porodnictví pro báby), která vyšla v roce 1818 v překladu Valentina Vodnika, významného slovinského vzdělance té doby. Matoušek byl v letech 1816–1820 učitelem porodnictví v Lublani. Později působili na této pozici ještě dva čeští porodníci z Moravy – prvním z nich byl Alojzij Valenta (1857–1898), který napsal dvě učebnice o porodnictví (1860, 1886) a více než 100 vědeckých článků. Byl předsedou zemských humanitárních organizací, ředitelem zemské nemocnice na Ajdovščině v Lublani, zakladatelem psychiatrické nemocnice na Studenci a zemské všeobecné nemocnice na Zalogské ulici v Lublani (Zaloška cesta, kde je dnes Univerzitní klinika), byl jedním ze zakladatelů Lékařského čtenářského spolku (1861) a 25 let tajemníkem, poté 7 let předsedou Lékařského spolku v Kraňsku, čestným členem 10 lékařských spolků ve Slovinsku a v zahraničí. V roce 1890 v Lublani provedl první císařský řez se zachováním dělohy. Na této pozici ho vystřídal jeho syn Alfred Valenta (1869-1926).

Nařízením Svazu tělesné výchovy Slovinska byla 13. března 1951 založena obchodní společnost Slovenijašport, která organizovala výrobu sportovního oblečení v SFRJ (Socialistická federativní republika Jugoslávie). Po navázání  obchodních vztahů se západoněmeckou firmou Adidas se naskytla možnost vývozu do zemí s konvertibilní měnou. Výroby nabídnutého programu seujala lublaňská firma Pletenina, se kterou byla podepsána trojstranná licenční smlouva Adidas – Slovenijašport – Pletenina. V rámci svých obecných podnikatelských záměrů Slovenijašport, spolu se společností Titan z města Kamnik a ve spolupráci s rakouskou firmou Tyrolia, koordinoval výrobu a prodej některých typů lyžařských vázání. Firma prosperovala do devadesátých let dvacátého století, kdy se kvůli změnám nabídky a poptávky začaly její hospodářské výskledky zhoršovat, až roku 2002 zkrachovala. Dnes jsou v budově umístěny některé správní orgány magistrátu města Lublaň.

Popis cesty

Cesta pokračuje po Dalmatinově ulici, po které dojdeme na Miklošičovu ulici (Miklošičeva cesta), zahneme doleva přes Miklošičův park, který mimo jiné založil Václav Hejnic, a po pravé straně vidíme několik lublaňských secesních domů. Na konci parku je budova nejvyššího soudu a budeme pokračovat dál po Miklošičově ulici směrem k Náměstí osvobozenecké fronty (Trg osvobodilne fronte) a hlavnímu autobusovému a vlakovému nádraží. Než dojdeme na konec ulice, všimneme si, že na předposlední křižovatce přejdeme Pražákovu ulici (Pražakova ulica), která se jmenuje po rakousko-uherském ministru spravedlnosti, baronu Aloisi Pražákovi, na konci Miklošičovy ulice po levé straně stojí na rohu budova pojišťovny Triglav, kterou jako „palác pojišťovny“ také vyprojektoval významný architekt Jože Plečnik.

Scroll to Top